Cizím jazykům se profesně věnuji už 20 let, a jak už to bývá, k mé profesi mě zavála náhoda. Nebo osud, chcete-li. Ještě na škole jsem si myslela, že já ve vzdělávání rozhodně nikdy pracovat nebudu. Ani omylem. Vrhla jsem se na studium překladatelství a tlumočnictví, kam mě to táhlo. Ve druhém ročníku VŠ jsem se ale vdala. Z lásky. Nikoli z nerozumu. (I když… jak se to vezme, že? ;))  A přišly povinnosti.

Bez druhého příjmu bychom nevyžili, takže jsem si začala vydělávat výukou angličtiny a němčiny. Začala jsem při vysoké škole o víkendech učit dospělé. Doma v podkrovním bytě. A každý týden tak překonávala ve starém polorozpadlém autě vzdálenost 250 km tím nejdobrodružnějším česko-polským terénem za svým „milým“. O zážitky z cest nebyla nouze. Nasazování řetězů v horách ve vánici, sněhové jazyky, jízda s upadlým výfukem, přetrhnuté brzdové lanko za jízdy, srážky se zvěří…

Nevěřili byste jak silná je motivace dojet, když na vás na druhé straně kromě natěšeného novomanžela čekají dvě desítky studentů, kteří mají zaplacené lekce.

Brzy se rozkřiklo, že nějaká slečna učí v malém městečku jazyky nějak jinak… že se tam hodně mluví, že nejsou úkoly, místo toho poslech cédéček a kazet (jo, natáčela jsem pro všechny studenty kazety… takový jsem byla blázen) a z pár desítek studentů byly najednou stovky. A já ve svých 25 letech přemýšlela co dál. A tak vznikla jazyková škola.

Přicházeli noví lektoři. Školila jsem je ve výukové metodě, kterou jsem postupně vyvinula. Zúročila jsem přitom roky vlastního hledání efektivních studijních metod, po kterých jsem se zápalem pátrala v literatuře a kurzech s alternativními způsoby výuky. Vznikla poslechově-komunikativní výuková metoda, kterou si studenti rychle oblíbili. 

Každý nový lektor procházel speciálním 30hodinovým školením, než šel na svou první vyučovací hodinu. Na kvalitě výuky mi hodně záleželo. 

Studentů přibývalo, ale kvalitních lektorů byl nedostatek. A tak jsem si některé vychovala od píky z řad vlastních studentů a dávala příležitost novým lektorským talentům. Pak přišly další pobočky a už to jelo.

V době rozkvětu škola obsluhovala 1.000 studentů ročně, měla 30 zaměstnanců, akreditaci MŠMT a byla nejlépe vybavenou jazykovou školou v kraji. Měla jsem takovouhle hlavu, ale zároveň mě to moc bavilo. Především práce s lidmi a skvělými lektory.

Abych nevyšla ze cviku v tlumočení a překladech, vybírala jsem si z množství překladatelských a tlumočnických zakázek, které k nám do jazykové školy přicházely, ty, které jsem zajišťovala osobně. Přitom jsem dál studovala. Dvě další univerzitní studia v oboru. A s nadšením jsem sledovala nejnovější trendy a novinky ve vzdělávání, kterými se to v digitální době začalo jen hemžit.

Ve kterých předávám know-how, jak se učit efektivně, které jsem v posledních 25 letech získala. Z desítek studentů se v online prostoru staly v mžiku znovu stovky. A přišel nápad založit Englishku.